"Já chci mít barák se slepicema a zahrádkou." říká moje partnerka. Dívám se na bankovní konto, které nám dovoluje pořídit jen jednu věc z výše uvedených a dům se zahrádkou to není. "Máme tak na jednu slepici a nájem, zbytek projíme, nakoupíme plíny, sunar, pak počkáme na další výplatu a možná na konci měsíce tu slepici zabijeme a sníme, abychom přežili." vypočítávám naši aktuální situaci. Mám sice komfortní pražský plat, ale Anežka má nekomfortní mateřskou a syn nadměrnou spotřebu.
Nedávno jsem přijal ke svému hlavnímu úvazku ještě jednu práci a to je kreslení aut a motorek pro dva nadšence, kteří se rozhodli podnikat ve výrobě designových kovových siluet. Tato bokovka nám dovoluje pořídit měsíčně "o jednu slepici navíc", na druhou stranu se tato práce stává předmětem sporu. To, když přijdu z práce domů a místo toho, abych vyvenčil naše ani ne půlroční dítě sedám k počítači a kreslím zakázky. Na Anežku je toho někdy moc, na mě taky a tak nejeden večer trávíme debatama o tom, jestli nám tento přivýdělek stojí za to.
Rozhodujeme se pokračovat v systému - otec dvě práce, matka - na padrť a já kreslím siluety jako o závod. Toto rozhodnutí stvrzujeme uznáním, že se to opravdu vyplatí po tom, co z obchodu přináším jedny tepláčky a tričko pro syna navíc.
Po čase si na zběsilé tempo zvykáme a co mě nenapadne? "Anežko, proč se omezovat jen na kreslení aut a motorek? Vždyť ve mně ten umělecký talent je, auta zvládám levou zadní, co takhle rozjet vlastní kšeft s odlišným sortimentem?" Pohled nevyspalé Anežky mi napovídá, že tvrzení, že si na tempo zvykáme úplně nesedí, asi jsem si zvykl jen já. Stávám se menším a menším, až jsem úplně nejmenší. Přináším z obchodu další tričko a kšiltovku a k tomu nějaký ten hadřík i pro Anežku, a vidím jak se jí roztáčí kolečka v hlavě. "Možná bychom to podnikání mohli zkusit."
A tak se vrháme do neprobádaných vod, které skrývají nejedno překvapení. Původní rozhodnutí, že e-shop zvládnu vybudovat sám, se mění v noční můru. O tom budu psát ale až příště.
Comments