"Máme pro tvou ségru ty jména před dům, dáme jí k tomu vruty a hmoždinky, nebo si je koupí sami? Už tak jim to dáváme jen za náklad, tak ať nejsme tolik škodní!" říkal jsem Anežce. "Měli bychom to vyzkoušet komplet se vším, co chceme k zakázkám lidem dávat" odpovídá Anežka. Je rozhodnuto a sházíme se v Bauhausu, abychom vybrali ty správné hmoždinky, podložky a vruty, které se budou hodit k našim dekoracím a také k upevnění do cihlového sloupku v plotě u domu Anežčiny sestry. Její přítel se o této partizánské činnosti dozvěděl náhodou, to když mu jeho sestra poslala z práce fotku s textem: "Hele, balím tady jeden nápis, není to pro vás?" V tu chvíli se tajná mise Anežčiny sestry zhroutila jako domeček z karet.
Inu, svět je malý a my jsme nemohli vědět, že ve firmě, kterou jsme nedávno vybrali k výrobě našich dekorací, pracuje sestra přítele Anežčiny sestry.
Sestra přítele Anežčiny sestry. Dejte tomu chvilku.
V Bauhausu kupujeme černé vruty, černé podložky a šedivé hmoždinky (černé nemají). Doma nám pak ale dochází, že by bylo dobré celý proces ukotvení ke stěně vyzkoušet. Přece nebudeme prodávat zajíce v pytli. Vymýšlím tedy plán. Máme vruty, hmoždinky, podložky a máme na skladě taky pár testovacích kusů dekorací. Tak je teda zkusíme upevnit k nějaké stěně. Nemáme stěnu. Respektive stěn máme doma dost, ale chtělo by se vám doma nazdařbůh vrtat dvě díry, jen abyste něco vyzkoušeli? To by potom hrozilo nákupem nové poličky a dalších věcí, které se na poličku nutně musí dát. Zamítám. Navrhuju, že zkušební vrty provedeme někde venku na stěně domu nebo ve sklepě. Anežka upozorňuje, že dům není náš a těžko budeme vysvětlovat sousedům, proč vrtáme zvenku do baráku. Zamítnuto.
Jdu na procházku se synem, tam vždycky něco vymyslím, asi po 50 metrech jsem to vymyslel. O dva domy dál od toho našeho vznikla proluka. Na místě je stržený dům a bude se stavět nový, spousta volných cihel. Objíždím s kočárkem náš klasický okruh a blížím se zpět, jdu na lov. Parkuju kočárek s potomkem na chodníku, rozhlížím se kolem sebe, nikdo mě nevidí (myslím). Hbitě přeskakuju závoru, která má bránit krádeži cihel, přidřepnu, rozhlédnu se doleva a doprava (zpomalený záběr), po čele mi stéká pot a v dálce už slyším sirény policejních aut. Beru cihlu a přeskakuju závoru zpět. Uf, všechno dobře dopadlo, to vše byla jen moje bujná fantazie.
Teď ale nastává další problém - ponesu cihlu domů, ale musím zároveň vyvézt kočár po schodišti a před domem budou určitě sedět naši východoevropští spoluobčané a kouřit. Ukrajinci totiž sedí před domem a kouří zhruba 23 hodin denně. Říkal jsem si, že bude zvláštní, když mě uvidí, že v jedné ruce svírám madlo kočáru a ve druhé cihlu. Balím cihlu do vesty. Sice to vypadá, že jsem cestou přejel kočárem vzrostlou veverku a teď se ji snažím tajně pronést domů, ale myslím, že je to lepší varianta, než aby mě někdo viděl, jak si domů nesu cihlu. Vcházím do zorného pole fabriky na cigarety, ta je samozřejmě v provozu. Syn zrovna spí, takže budu kočár parkovat za domem. Tvářím se, že se nic neděje, že ta vesta, co mám ležérně přehozenou přes ruku, váží zhruba jako vesta, a ne jako vesta s cihlou. Se supěním vytahuju jednoruč kočárek na schodiště a mizím za domem. Tady vítězoslavně cihlu vybaluju, pokládám k domu a aranžuju ji tak, jako by byla součástí domu už celá léta.
Mohl bych příběh zakončit pointou, že mi cihla před ukrajincem vypadla z vesty, spadla mu na nohu a já jsem byl odvlečen policií na stanici, kde jsem musel vysvětlovat napadení ukrajinského spoluobčana cihlou, ale to se opravdu nestalo.
Comments